WEYTORA - Repertoár do r. 1500

Středověké duchovní písně

Gregoriánský chorál a raná polyfonie

Celý vývoj středověké hudby v západní Evropě vychází z gregoriánského chorálu, který je současně jejím spojením se starověkými kořeny a hudební tradicí Řeků a Blízkého Východu. Cílem reformy křesťanské liturgie provedené papežem Řehořem I. (590-604) bylo m. j. prosadit, aby se v celém křesťanském světě používaly stejné liturgické zpěvy. Do té doby existovala kromě římské ještě ambrosiánská, gallikánská, mozarabská a keltská liturgie, k tomu pak ještě zpěvy východní církve. Sjednocení liturgie mělo posílit myšlenku křesťanské pospolitosti, a v neposlední řadě také politický vliv Říma. Zásadní význam Řehořovy reformy dal název celému komplexu liturgické hudby vzniklému na jejím základě, i když došlo nepochybně k odchylkám od původní edice, dnes ostatně již zřejmě nezjistitelné.

Nepřeberné bohatství melodií gregoriánského chorálu nejen že se během následujících století v západní Evropě prosadilo v liturgii, ale dalo také podnět k dalšímu vývoji veškeré duchovní a dokonce i světské hudby. Sequentia, typická forma duchovní písně raného středověku, vznikla rozvinula se pod vlivem gregoriánských hymnů. Gregoriánské melodie byly v rané polyfonii, v organu, conductu a motetu často používány jako cantus firmus, hlavní hlas. I když se později polyfonie od chorálu oddělila tím, že jako hlavní hlas používala nové melodie, její formy ještě dlouhou dobu ukazovaly na svůj původ v chorálu.

Iniciála C, obrázek zpívajících řeholníků

Benedicamus Domino clausula a moteto
Benedicamus Domino organum
Alle psalite cum luya moteto
Chorus nove Ierusalem / Christus surrexit moteto
Pangant odas pariter moteto
Praelustri elucencia moteto
Stella splendens píseň
A Paris soir et matin / Frese nouvelle světské moteto

Carmina Burana

(kolem r. 1280)

Tento rukopis z Bavorska pojmenovaný podle kláštera Ottobeuren je jednou z nejvýznamnějších sbírek vagantské poezie. Texty jsou psány z větší části latinsky, několik z nich pak starou formou němčiny (mittelhochdeutsch). Co do obsahu zahrnuje rukopis především texty moralizující a politické, nacházejí se zde však také písně milostné a taneční, pijácké a hráčské, dokonce i duchovní texty. Poezie minnesangerů je zastoupena několika roztroušenými slokami Reinmara von Hagenau a Walthera von der Vogelweide.

Rukopis ovšem obsahuje pouze texty, nikoli noty. Některé melodie je možné nalézt v jiných rukopisech z této a pozdější doby (např. píseň Procurans odium ), pro některé písně lze použít melodie jiných dobových písní (pijácká píseň alte clamat Epicurus je často zpívána na melodii písně Walthera von der Vogelweide Nu lebe ich, jejíž první sloka je v rukopise zapsána za zmíněnou pijáckou písní). Kde nemáme vůbec žádný náznak možné melodie, lze si s větším či menším úspěchem domyslet melodie vlastní. To se v novější době textů velmi dobře podařilo skladateli Carlu Orffovi, jehož zpracování vybraných textů dokumentujících mravní a kulturní vývoj celé epochy získalo zaslouženě světovou proslulost. To už je ovšem poněkud novější stránka hudební historie ...

Vyobrazení Fortuny v kodexu Carmina Burana

Procurans odium CB 12
Bonum est confidere CB 27
Dic Christi veritas CB 131
Tempus transit gelidum CB 153
Tempus est iocundum CB 179
In taberna quando sumus CB 196
Bache bene venies CB 200
Alte clamat Epicurus CB 211

Jistebnický kancionál

začátek XV. stol.

První polovina XV. století je v Čechách doba, která rozvoji hudby příliš nepřála. Nejenže byly ve válkách zničeny četné kláštery a s nimi i jejich bohaté knihovny. Radikální směry husitského hnutí systematicky potíraly latinskou liturgii, instrumentální hudbu a světskou hudbu a zpěv vůbec; četné rukopisy z předhusitské doby byly tedy zničeny záměrně. O tom, že se takto vyhraněný přístup týkal pouze části stoupenců husitství, svědčí m.j. jedna z nejvýznamnějších hudebních památek té doby, tzv. Jistebnický kancionál. Obsahuje sice především české duchovní písně (s výrazným zastoupením vánočních zpěvů), ale najdeme zde i písně latinské, některé písně mají vícehlasou úpravu či instrumentální doprovod a některé koledy mají dokonce vyloženě světský charakter.

Tento rukopis byl po dlouhá léta ztracen a znovu objeven byl teprve v r. 1872 na faře v Jistebnici ve značně poškozeném stavu. Odtud putoval do Národního muzea v Praze, kde se nachází dodnes.

Jistebnický kancionál však není jedinou českou hudební památkou z XV. století. Mnoho skladeb se dochovalo v jiných rukopisech, jako rukopis Vyšebrodský, Vyšehradský a Trnavský. Významný je také Franusův kancionál z počátku XVI. stol.

Buóh všemohúcí JK s. 164
Jesukriste ščedrý kněže JK s. 53-54, RT
More festi querimus JK s. 101
Dietky v hromadu se senděme JK s. 91-92
Slyšte rytieři boží JK s. 88-89
In hoc anni circulo JK, s. 215
Ey etas iam aurea RVb
Otep myrrhy RVb 159b
O regina lux divina / V Strachotině hájku RVh 44b, FK 256a
Prima declinatio FK 257a
Vzel ďábel babu na plece
Czaldy Waldy tanec

Oswald von Wolkenstein

(kolem r. 1377–1445)

Tento rytíř z jižního Tyrolska byl nejen vynikajícím básníkem, zpěvákem a skladatelem; byl rovněž významným politikem a diplomatem ve službách krále Zikmunda. Kromě toho byl také obchodníkem, zemědělcem, rebelem, vězněm vévody Bedřicha a nakonec bojovníkem za nezávislost Tyrolska. Hovořil desíti jazyky a ovládal hru na několika hudebních nástrojích.

Oswaldova umělecká tvorba se dochovala ve třech písňových rukopisech. Texty jeho písní zahrnují různé formy duchovní i světské lyriky a také příběhy a vyprávění z jeho bezesporu bohatého života. Jeho díla představují vrcholné výtvory jednohlasé středověké písně, Oswald se ale také zabýval písňovými formami francouzské ars nova a italského trecenta.

Systém hudebního zápisu, který Oswald používal, vychází z francouzské mensurální notace; pravidla tohoto systému však můžeme pro interpretaci písní použít jen v omezené míře. U jednohlasých a dokonce i u některých vícehlasých písní vyplývá rytmus u hlavní melodie spíše z textu a ostatní melodické linky se řídí podle něj. Pozoruhodné je, že Oswald klade hlavní melodii většinou do spodního hlasu (tenoru), i když v jeho době byla používána spíše forma diskantové písně. Důvodem bylo zřejmě to, že on sám své písně také zpíval, ale svůj vliv zde měla zřejmě i tradice jeho vlasti, která navazovala na dvojhlasé organum a varhanní hru.

Oswald z Wolkensteinu jako poutník do Svaté země

Ain guet geporen edel man Kl 43
Stand auff Maredel Kl 48
Der mai mit lieber zal Kl 50
Frolich zärtlich lieplich Kl 53
Her wirt uns turstet Kl 70
Wach auff mein hort Kl 101
Nu rue mit sorgen Kl 121

Guillaume Dufay

(asi 1400–1476)

Tento snad nejvýznamnější skladatel své doby začínal svou kariéru ve městě Cambrai (dnešní severní Francie). Značnou dobu strávil však také v Itálii, ve službách papeže a různých význačných italských rodů. Na sklonku svého života se vrací do Cambrai.

Dufay napsal značné množství duchovních skladeb, věnoval se však také hudbě světské. Jeho dílo zahrnuje více než 70 chansonů; většinou na francouzské texty, za svého italského působení však zhudebnil i několik textů italských. V chansonech používá nejčastěji formu rondeau, nevyhýbá se však ani jiným tehdy oblíbeným formám, jako virelai nebo ballade.

Dufayovo působení spadá do období, ve kterém se již ustálily styly a formy artis novae. Dufay dokonale zvládl tehdejší kompoziční techniku, od vytváření zpěvných a snadno zapamatovatelných melodií přes jejich zpracování v imitacích a kánonických postupech až po citlivé sladění proporcí jednotlivých částí skladby do působivého celku. Vytvořil tak podmínky pro další rozvoj zejména vokální polyfonní hudby, jehož počátky můžeme sledovat již v jeho pozdějších duchovních skladbách.