Loutna
Tento nástroj má svůj původ v zemích středního východu (Irák, Persie), kde se v lidové hudbě dodnes dochovala jeho téměř původní podoba pod názvem 'ud (عود). Brzy po svém vzniku se rozšířil po celém arabském světě a po dobytí Pyrenejského poloostrova Maury se dostal i do Evropy. Během znovudobývání Španělska a Portugalska křesťany se „laúd“, tedy loutna, postupně rozšířila i do ostatních evropských zemí, kde si získala značnou oblibu.
Evropská varianta loutny je na rozdíl od arabské opatřena převazy a pražci, které usnadňují intonaci a umožňují hrát i složitější polyfonní skladby. Struny se rozeznívají drnkáním prsty, i když je pravděpodobné, že v raném období vývoje evropské loutny se používalo stejně jako u arabské loutny plektrum. Evropská loutna prošla bouřlivým vývojem. Postupem času se měnil tvar nástroje a byl postupně zvyšován počet strun — od 4 až 5 sborů v XV. stol. až po 13 i více sborů v pozdním baroku. V XIX. a XX. stol. pak loutny vymizely a v hudební praxi je nahradila kytara.
Rozsahy louten
- arabská
- 5-sborová
- 7-sborová
- 10-sborová
Kobza
Název tohoto nástroje je poněkud zavádějící. V Rumunsku se totiž tímto termínem označuje lidový drnkací nástroj velmi podobný loutně, v Polsku se kobza často omylem zaměňuje s dudami (gajdami), označovanými též jako koza nebo kozieł. V Čechách se takto označoval podlouhlý nástroj podobný citeře, který hráč drží na klíně. Dřívkem drženým v levé ruce přitlačuje jednu nebo dvě melodické struny ke korpusu nástroje mezi dvěma pražci. Zbývající struny slouží jako borduny. Všechny struny jsou pak rozeznívány trsátkem drženým v pravé ruce.
Kobza ve střední Evropě již vymizela i z lidové hudby, doposud však žije v anglické a americké tradiční hudbě pod označením mountain (appalachian) dulcimer. Nástroj podobný kobze (označovaný scheitholt) najdeme také vyobrazen v Praetoriově příručce o hudebních nástrojích a na základě tohoto nákresu jsme se pokusili nástroj zrekonstruovat.
Rozsah kobzy
Žaltář
Název tohoto nástroje pochází z řeckého slova psalterion, označujícího obecně strunný drnkací nástroj. Do Evropy se dostal z Blízkého Východu a severní Afriky přes Byzanc a maurské Španělsko. Struny jsou vedeny paralelně s ozvučnou deskou a rozeznívány prsty nebo trsátkem (obvykle vhodně seříznutým ptačím brkem).
Na středověkých vyobrazeních jsou doloženy různé podoby žaltáře: trojúhelníkové, lichoběžníkové, nebo i zcela nepravidelné. Forma označovaná jako české křídlo (ala bohemica) měla dvě sady strun, určené zřejmě pro pravou a levou ruku hráče. Od pozdního středověku se žaltář konstrukčně podobá cimbálu, rozdíl pak spočívá pouze v ostrunění a technice hry. Můžeme předpokládat, že některé formy žaltáře daly podnět k rozvoji klávesových strunných nástrojů.
Obdobu tohoto nástroje můžeme dodnes najít ve folklóru různých zemí, např. finské kantele nebo ruské gusli; v arabských zemích, na Středním východě a na Kavkaze se podobný nástroj označuje jako kanon nebo qanun.
Rozsah žaltáře
| žaltář | kantele |
 |
 |
Cimbál
Strunný nástroj pocházející pravděpodobně ze Středního východu, který se do Evropy dostal v průběhu XI. stol. Středověký cimbál měl jednoduché nebo zdvojené struny vedené paralelně přes jednu kobylku.
Kolem roku 1600 se používají ztrojené struny a objevuje se druhá kobylka; struny jsou přitom vedeny střídavě přes jednu kobylku a pod druhou, což umožňuje hráči snadnější a přesnější úder paličkou. Později byly přidávány další kobylky podle požadavků hráčů a cimbál se tak stal plně chromatickým nástrojem.
Rozsah cimbálu
Fidula
Fidula (viela) je přímý a zároveň i nejbližší předek moderních houslí. Termín viela (viele) ale patrně označuje řadu nástrojů podobného typu. Po vnější stránce se definitivně zformovala někdy na přelomu 11. a 12. století. V období 13.–15. století se vedle fléten nejvíce hrálo právě na fiduly. Hra na fidulu dokonce patřila k základním dovednostem potulných pěvců.
Rozsah fiduly
| 5-strunná | 4-strunná |
 |
 |
Niněra
Tento nástroj, dnes už téměř neznámý, byl v evropské hudbě velmi oblíbený a používal se od středověku až do začátku XX. století. Struny jsou rozeznívány otáčejícím se kolečkem. Melodické struny jsou skryty před zraky posluchače, jsou vedeny uvnitř nástroje a hráč je zkracuje pomocí klávesové mechaniky s tangentami. Nástroj má obvykle jednu nebo dvě melodické struny, ovládané jednou mechanikou a laděné na stejný tón nebo v kvintě. Kromě toho mívá různý počet bordunových strun, vedených mimo klávesy a hrajících po celou dobu stejný tón. Jeden z bordunů bývá navíc opatřen vibrující kobylkou, která dodává niněře charakteristický drnčivý zvuk a umožňuje zvýraznění rytmu skladby.
Niněra měla v různých dobách různé podoby; ve středověku se velká niněra pro dva hráče používala hojně i v duchovní hudbě, barokní niněra s mušlovitým korpusem si získala v XVIII. stol. oblibu na šlechtických dvorech. Později se používala spíše v hudbě světské a lidové, takže si vysloužila pověst nástroje žebráků a potulných muzikantů.
Rozsah niněry
Viola da gamba
Viola da gamba je smyčcový hudební nástroj, který patří do rodiny tzv. starých viol. Tyto nástroje byly v Evropě rozšířeny po celá staletí, od gotiky až k pozdnímu baroku. V souvislosti s rozvojem hnutí dobové interpretace staré hudby prožívají tyto nástroje v současnosti svoji renesanci.
Staré violy se dělí se na violy da gamba, držené u kolen (jako violoncello), popř. na kolenou (u menších typů) a violy da braccio, které se drží pod bradou nebo u ramene (jako dnešní housle). Rodina viol da gamba zahrnuje celou škálu nástrojů, od sopránové gamby (diskantové) až po basovou a kontrabasovou gambu.
Původ viol da gamba sahá do kulturně heterogenního Španělska 15. století. Ve velké míře se violy rozšířily na úrodné půdě italské renesance. Už v roce 1528 ve své „Příručce pro dvořana“ (Il Cortegiano) pojednával Baldassare Castiglione o hře na violu jako o nezbytnosti pro výchovu šlechtice.
Doba rozkvětu violy da gamba tedy začíná na konci 15. století a sahá prakticky až do roku 1780. Byla nástrojem renesance, baroka i klasicismu. Zdobila dvory, kostely, šlechtická sídla a stala se nejvznešenějším zástupcem tehdejšího hudebního umění. Používala se ve spojení s lidským hlasem, ale i v ryze instrumentálních formách.
Rozsah violy da gamba
Harfa
Harfa je strunný hudební nástroj různých typů s rozdílným počtem strun. V Evropě se objevují první harfy se sloupkem patrně v 9 století. Jsou zaznamenány v Utrechtském Psaltáři. Většinou šlo o zpodobnění krále Davida.
Rozsah harfy
| Nástroj | Rozsah | Ladění strun |
|---|---|---|
| Arabská loutna ('ud) | |
D(C)-G-A-d-g-c' (arabské ladění) |
| Loutna 5-sborová | |
c-f-a-d'-g' |
| Loutna 7-sborová | |
D(F)-G-c-f-a-d'-g' |
| Loutna 8-sborová (basová) | |
A,-C-D-G-c-e-a-d' |
| Loutna 10-sborová | |
C-D-E(Es)-F-G-c-f-a-d'-g' |
| Kobza | |
melodická struna: f (pražce pouze pro diatonickou řadu doplněnou o tón b) borduny: G-g s možností přeladění na vyšší tón pomocí přídavných kobylek |
| Žaltář | |
Pouze diatonická řada |
| Kantele | |
Diatonická řada doplněná o tón b |
| Cimbál | |
Chromatická řada |
| Fidula 5-strunná | |
d-a-d'-a'-d'' |
| Fidula 4-strunná | |
g-d'-g'-d'' |
| Niněra | |
melodické struny: d'-d' borduny: d'-a'-G(d)-g' |
| Viola da gamba (basová) | |
D(C)-G-c-e-a-d' |