Zvonkohra
Sadu zavěšených zvonků vidíme na středověkých obrazech zachycujících hudebníky poměrně často. Zvonkohru lze použít jako nástroj rytmický, ale rovněž jako nástroj melodický s dosti výrazným zvukem.
Pro výrobu našich zvonkoher jsme použili lité kovové zvonky, jejichž zvuk je hodně vysoký. V lidové hudbě se i dnes setkáváme se zvonkohrou, sestavenou ovšem ze zvonců plechových (kravských nebo ovčích), výjimečně i ze zvonů keramických. Zvonkohra používaná v dnešní vážné hudbě však vypadá a zní značně odlišně; je sestavena z trubkových zvonů.
Rozsahy našich zvonkoher
| Velká | Malá |
 |
 |
Bubny a bubínky
Zvuk je vyvolán chvěním napjaté blány, pro jejíž výrobu se používala kůže domácích zvířat. Jednotlivé nástroje se pak od sebe lišily především tvarem korpusu, velikostí blány a mechanismem pro její napínání, tedy ladění. Hrálo se zřejmě jak paličkami, tak rukou.
Na dobových vyobrazeních vidíme nejčastěji dvojici malých bubínků přivázanou u pasu hráče, nebo velký vojenský buben pověšený u levého boku. Setkáváme se rovněž s tamburínou, která je někdy potažena kůží (většinou však bez možnosti napínání) a doplněna plíšky a rolničkami, které se při úderu rovněž rozezní.
Triangl
Triangl je dalším nástrojem, o jehož oblíbenosti ve středověku máme řadu obrazových dokladů. Jeho konstrukce je jednoduchá, leč důmyslná: Nástroj je rozechvíván úderem kovovou paličkou. Každá strana trojúhelníku se chvěje nezávisle na ostatních, takže nástroj vydává zvuk složený z několika desítek neharmonických tónů, z nichž žádný nepřevažuje nad ostatními. Zvuk trianglu tedy nemá určitelnou výšku a ze jej tudíž použít v jakékoli harmonii.
Pro zdůraznění této vlastnosti měl středověký triangl na spodní straně pověšen jeden nebo několik kovových kroužků.
Různé další bicí nástroje
Grumle
Zvuk grumle vytváří ocelový jazýček, který hráč drnkáním rozechvívá. Otevřený konec želízka, na němž je jazýček připevněn, přitom hráč drží u úst a opírá o zuby; ústní dutina hráče tak slouží jako rezonátor nástroje. Ústní dutina je však příliš malá, aby mohla sloužit jako rezonátor pro základní tón jazýčku; slyšitelné jsou tedy pouze alikvotní tóny (obvykle 4. až 9.). Kombinací různých poloh rtů, tváří, patra a jazyku lze zvýraznit ten či onen alikvótní tón a hrát na grumli jednoduché melodie.
Tento nástroj, původem pravděpodobně z východní Asie, je v evropské hudbě doložen už od 14. stol. Byl považován za méněcenný nástroj, vhodný pro prostý lid, žebráky a děti. Větší pozornost mu byla věnována teprve na počátku 19. stol., záhy byl ale vytlačen a jeho místo zaujala foukací harmonika.
Paličky
